(30. 4. 1963 Mariánské Lázně)
scénárista, režisér a redaktor publicistických pořadů
Vondráček je výraznou a respektovanou osobností střední generace režisérů dokumentárních filmů. Mládí prožil v Chodově, absolvoval sokolovské gymnázium (1981) a po maturitě studoval fakultu žurnalistiky na UK v Praze.
Po absolvování vojenské služby a po různých peripetiích získával první profesionální zkušenosti v oblasti publicistiky v redakci časopisu Mladý svět (1987-1991), ve stejné době již spolupracoval s Českou televizí jako scénárista a redaktor. V letech 1996-1997 spolupracoval s pořadem Nadoraz (ČT) a hned poté (od roku 1998) se stal režisérskou osobností pořadu Na vlastní oči (Nova).
Souběžně tvořil pro společnost Febio (zprvu pro ČT). Jen pro ilustraci lze připomenout reportáže a dokumenty Jak se žije romským policajtům (1998), Jak se žije bez práce (1999), Zpověď ženy, která pracovala pro pět amerických prezidentů (2000), Josef Masopust pohledem Davida Vondráčka (2002) nebo Život bez života aneb Euthanasie po česku (2005). S režisérkou Olgou Sommerovou vytvořil cyklus dokumentů Dvanáct odvážných (TV PRIMA). Vondráček je tvůrcem téměř 200 reportáží a dokumentů, v nichž, jak sám konstatuje, upřednostňuje pokud možno „archetypální“ příběh na pozadí doby s pokud možno humanistickým poselstvím. V poslední době se věnuje nejvíce moderním dějinám střední Evropy a mapování různých subkultur, často se zabývá česko-německými vztahy (portréty Franze Neubauera nebo Otty von Habsburka). Z nejnovější tvorby lze jmenovat například režii dokumentárních snímků Do země (ne)zaslíbené (2008), který sleduje osudy několika rodin, jež přišly po válce do vysídlených Sudet z různých končin Evropy, nebo Zapadlý vlastenec (2008), mapující historickou paměť zapomenutého kraje v Pojizeří. Celovečerní sociální dokument o životě lidí na dně Láska v hrobě (2011) se stal nejlepším zahraničním dokumentem na festivalu nezávislého filmu RIFF v Římě a získal také cenu Český lev 2012. Obrovské rozporuplné vášně vzbudil hodinový dokument Zabíjení po česku (2010), který se věnoval tzv. divokým odsunům a masakrům Němců na konci druhé světové války, v tomto případě především události v severočeských Postoloprtech, kde bylo vojáky československé armády a revolučními gardisty měsíc po válce zastřeleno téměř 800 německých civilistů (poprvé před kamerou promluvili němečtí i čeští svědci masakru). Dokument získal cenu časopisu Respekt a Mezinárodní cenu lidských práv Franze Werfela. Z dalších dokumentů připomeňme například Rozhořčené 2012, mapující jeden rok v životech protivládních aktivistek, a Karel Janeček – svět podle algoritmu (2014). Roku 2013 převzal Vondráček v Augsburgu sudetoněmeckou cenu za lidská práva za své filmy zachycující pohnuté poválečné události v Československu spojené s vysídlením německé menšiny. Vondráčkovy filmy mají nejen svou dokumentární hodnotu, ale nepřehlédnutelný je i rozměr morální, neboť jsou mapována bílá místa našich dějin.